Jak jsem objevil post mortem copywriting

Loni mi umřel táta. Bylo to v pátek pozdě večer, ale kvůli vypnutým telefonům jsme se to dozvěděli až v sobotu ráno. Pohřební služby o víkendu nefungují, takže zařizování posledního rozloučení muselo počkat do pondělí. Měl jsem tak dost času na decentní přípitek. A někdy mezi třetím a čtvrtým panákem single malt whiskey, mě napadlo, že se přece živím kreativitou a textařstvím, a proto bych mu mohl vymyslet parte. Jedinečné, personalizované a od srdce.

Také se zastavíte pokaždé, když jdete kolem pohřební služby, abyste se podívali na vývěsku, jestli náhodou neumřel někdo, koho znáte? Já to tak dělám odmala. Celou tu dobu si všímám, že se tam donekonečna opakují stejné „vyprovázející“ texty. A možná jde o profesionální deformaci, ale dnes už mi ta takřka totožná parte fakt vadí. Ti lidé si totiž, alespoň v mých očích, zasloužili lepší rozloučení se světem, než prostřednictvím nejčastěji používaných klišé z první stránky smutečního katalogu.

Jasně, pozůstalí řeší milion jiných, akutnějších a důležitějších věcí, než je podoba parte, ale přece jenom jde o papír, jímž informujete o skonu blízké osoby. A do jisté míry se s ní loučíte i vy. Navíc dosah je obrovský. Poputuje na vývěsku a ve fyzické nebo naskenované podobě rodině, sousedům, kolegům, známým a kamarádům. Zkrátka všem, kteří zesnulého znali a měli ho rádi. Proto určitě stojí za to dát si s přípravou úmrtního oznámení záležet.

To se samozřejmě lehko řekne, leč praxe je úplně jiná. S výjimkou situace, když pohřební služba má padla, ale zubatá nikoliv, totiž musíte zařídit poslední rozloučení a vybrat parte přímo v den úmrtí. A v kanceláři vám dají k prolistování dva šanony – jeden s rakvemi a druhý se symboly a texty, takže tam i s přihlédnutím k celkové atmosféře těchto prostor nemáte šanci dát dohromady nic, co by doopravdy vystihovalo člověka, kterého jste právě ztratili.

Ukážu vám, jak jsem to pojal já.

Můj táta byl z nádražácké rodiny a miloval vlaky. Dokázal i po násilném probuzení ve tři hodiny ráno bez jediné chybičky odrecitovat celý jízdní řád libereckého kraje a k dobru pak přidal pár historek o tom, kam jeho děda jezdil v lokálce a jaké tratě zase brázdil se spěšňákem. Tak proč by měl mít na parte nějakou kytku, zvonek, holubici nebo další symboly, mezi kterými bych si jinak musel vybírat ve funebráckém katalogu? Ani náhodou. Bude tam mít mašinku, řekl jsem si. A měl. Nic jiného ho totiž tak nevystihovalo.

Ale ještě tomu chyběl nějaký text.

Úryvek z básničky u táty, který se s poezií setkal maximálně ve filmech o Štěpánovi Šafránkovi, opravdu nepřicházel v úvahu. A jeho oblíbená Helenka Vondráčková nemá moc použitelné texty pro tyto účely. Proto jsem vymyslel jednu krátkou, ale všeříkající větu, která kombinuje nádražáckou terminologii a ono potřebné meta poselství.



Na pohřbu mi pak hodně lidí nezávisle na sobě řeklo, jak se jim líbilo to nezvyklé parte. Prý to byl celý táta a určitě by nápad s mašinkou a nádražácky laděným textem ocenil.

A vo-vo-vo tom to je, ne?

I na tom úplně posledním textu záleží.



Líbil se vám článek? Sledujte mě na Facebooku, ať vám neuniknou žádné tipy ₰ triky, jak prodávat textem.